V roce 1774 předložil inženýr Josef Rosenauer svému poprvé svému zaměstnavateli, knížeti ze Schwarzenbergu, geniální plán: prostřednictvím plavebního kanálu mělo být plaveno dříví ze severních úbočí Šumavy přes hlavní evropské rozvodí k řece Große Mühl a dále po Dunaji až do Vídně. Tehdejší říšské hlavní město trpělo tehdy nedostatkem palivového dříví, což způsobilo vzrůst cen, zajímavý pro majitele rozsáhlých, v nepřístupných a nevyužitých lesů na Šumavě. Tento návrh byl ponejprv odmítnut.

K realizaci mohlo dojít až v roce 1789. V první etapě, do roku 1793, byl postaven úsek od ústí do řeky Große Mühl přes rozvodí u osady Růžový Vrch (místo dnes zvané U Korandy) k Jelenímu potoku v Jeleních Vrších. Stavba byla poté na zhruba třicet let přerušena, tzv. starý kanál otevřel dostatečné množství lesů. V letech 1821-1823 byla stavba navržená Rosenauerem, již po jeho smrti, s úpravami dokončena. Byl postaven m.j. i původně 419 m dlouhý plavební tunel na Jeleních Vrších. Celková délka plavebního kanálu dosáhla 51,9 km.

Na stavbě se podílelo až 1200 mužů, kteří pracovali v nepředstavitelných podmínkách uprostřed divokých šumavských pralesů. Také při provozu bylo nutné nasadit velké množství pracovníků - jen na vhazování dřeva se podílelo 30 dělníků, na plavení dozíralo zhruba 300 osob, v ústí do řeky Große Mühl pracovalo při vytahování dřeva z kanálu, rovnání dříví do hrání a překládání na lodě a vory 350 mužů.

Během zhruba 100 let "zlatých časů" plavebního kanálu bylo splaveno k řece Große Mühl téměř 8 milionů prostorových metrů palivového dříví. Plavba do Vídně byla ukončena v roce 1892, kdy byla nahrazena levnější a rychlejší dopravou po železnici (železnice Mühlkreisbahn z Lince do Aigenu i.Mkr. byla dokončena v roce 1888). Poslední plavba směrem do Rakouska - do Haslachu byla provedena v roce 1916. Okolo roku 1900 byl plavební provoz v Čechách změněn z dopravy palivového dříví na dopravu dlouhého dříví. Doprava dříví po kanálu k Vltavě a dřevoskladu v Želnavě, respektive později v Nové Peci, trvala do roku 1961.

Schwarzenberský plavební kanál byl v Československu v sedmdesátých letech zapsán do seznamu nemovitých technických památek. Vzhledem k tomu, že kanál procházel hraničním pásmem a vzhledem k novým technologiím v lesním hospodářství byl značně poškozen. Ke značným škodám na kanálu došlo však i Rakousku.

Koncem osmdesátých let byla zahájena podnikem Vojenské lesy a statky rekonstrukce tunelu. V roce 1991 byla zahájena nejprve soukromou iniciativou později nákladem s.p. Lesy České republiky oprava prakticky již zaniklého kanálu v oblasti potoka Ježová/Iglbach na česko-rakouské hranici. V devadesátých letech začala přeshraniční spolupráce mezi s.p. Lesy České republiky a Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava s rakouským Sdružením svazů cestovního ruchu (Tourismusverbändegemeinschft) Böhmerwald , díky které bylo v oblasti potoka Ježová / Iglbach do současnosti opraveno 1800 m na českém a 700 m na rakouském území. s.p. Lesy České republiky provedl v letech 1997 - 1999 opravu kanálu ve spáditém úseku pod rakouskou osadou Morau. V roce 1999 provedla Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozsáhlou a velkorysou rekonstrukci plavebního kanálu mezi Jeleními Vrchy a odbočením Želnavského smyku v délce více než 11 km.

Podél Schwarzenberského plavebního kanálu vede téměř v celé délce doprovodná silnice sjízdná pro cyklisty. Od počátku nedaleko česko-bavorské hranice vede podél plavebního kanálu modrá turistická stezka přes Jelení Vrchy, Zadní Zvonkovou, hraniční přechod Zvonková/Schöneben, rakouský Sonnenwald, hraniční přechod Ježová/Iglbach do bývalé osady Růžový Vrch, dále pak přes hraniční přechod Koranda/St.Oswald bei Haslach , St.Oswald bei Haslach do spáditého úseku u rakouské osady Morau.

V oblasti potoka Ježová/Iglbach a v oblasti Jeleních Vrchů se provádí ukázkové plavby dříví.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.sweb.cz/schwarzenbersky.kanal/